Dupot ježka

18. listopadu 2016 v 9:26 | Mel
Ahoj (přítelíčku),

ta závorka je dost silná na to, aby tě mohla naštvat. Nejsi můj přítelíček a nikdy jsi jím, podle vlastního uvážení, ani nebyl. Vždycky jsi byl ten otrok, ten psycholog, ten člověk za zdí, co chtěl teplo. Já vím. Nechovala jsem se správně. Moje hranice morálky a sobeckosti jsou zvláštně nastavené. Tvoje blízkost mi v 90% byla příjemná. Nějakým způsobem jsem se cítila chápaná a přijímaná. Tys byl ten, co nutil můj mozek pracovat v logických úrovních (i když mi to většinou nešlo, protože některé výsledky pro mě byly až moc bolestivé). Myslím si, že já jsem ti naopak poskytovala ten empatičtější náhled na věc. V tomhle jsme se vždycky nějak doplňovali, i když jsem měla kolikrát chuť tě minimálně seřvat nebo přiškrtit (což by ovšem znamenalo dotyk).
Proč ale píšu.. Sleduju tvoje počínání po celou dobu, co jsi mi to dovolil. Nemám v plánu hodnotit tvoje kroky a rozhodnutí, nejsem si přesně jistá, v jakém rozpoložení jsi. Ale jsem si jistá v tom, že se cítíš sám, tak sám, až se tvoje moralita posouvá směrem dolů. A já bych podle tvého podvědomí měla být někým, kdo ti řekne, že je to nechutný. Jenže já nemůžu. Protože i když jsem říkala ty věci, které jsem říkala, i když se chovám nelogicky.. tak některé věci si nepřipouštím, nebo mi docházejí opožděně.. ale kdybys nebyl takovej arogantní a sebestřednej vůl, možná bych měla aspoň nějakou šanci ti říkat celou pravdu.
V určitých ohledech tě naprosto nesnáším. Opravdu. Někdy píšeš tak hrozný věci, tak otravný.. Božínku, kam ses to až dostal? Někdy cítím takovou lítost.. občas dokonce cítím zadostiučinění. Což je hnusný, ale je to tak. Mám pocit, že ti tou pitomou samotou dochází spousta jiných věcích. Všímáš si jiných detailů a obecně se nějakým způsobem na povrch dostala tvoje křehká část.
Točím se pořád dokolečka, ale nejsem moc konkrétní, takže teď budu co nejupřimnější a nejstručnější - záleží mi na tobě (nějakým pokřiveným způsobem, protože někdy moje nesnášenlivost vůči tobě je tak silná, že jsem schopná ti říct naprosto cokoliv, jen abys odprejsknul), proto nechci být ten člověk, co tě bude poutat. Nechci být ani tvým svědomím (i když by to mohlo mému egu fakt lichotit), nechci být ani tvoji představou. Chci, abys byl svobodný a rozhodoval se podle sebe. Udělal to, co cítítš právě teď. Ale to neznamená, že budeš na ostatní plivat jed. Buď umírněný, ale nezazdi se. Víš, dělat to, co cítíš vždycky nutně neznamená, že všechno ventiluješ ven. O tom to není. Je třeba pustit ven tu koncentraci toho, co máš v sobě. To znamená.. máš-li v sobě žal, pusť ho ven, ale nedovol, aby přešel v sebelítost. Dávej najevo cokoliv, ale jen tak, aby ti to zpětně neublížilo. Nad tím zbytek přemýšlej.
Jsi silný a velmi inteligentní (tvoje inteligence mi moc chybí), tak vydrž. A pokud si chceš najít někoho jen na to, aby se tě dotknul, udělej to. Ale buď jen tělo, nic víc. Možná se dozvíš něco nového.
Prosím, nezlob se na mě. Nechci ti dávat rady, ani zasahovat do tvého života. Jen občas mívám pocit, že požaduješ mojí zpětnou interakci. Tak tady je.
A proč se starám? Protože i po tom všem jsi významnou bytostí.
Opatruj se.

Nasranej lítostivej ježek
 

A proč?

27. července 2016 v 19:59 | Mel |  Kam s tím?
Včera.. Včera to byl týden, co se to stalo. Věděla jsem, že se to stane. Propočítala jsem si to. Můj mozek analyzuje každičký krok, který chci udělat nebo jej dělám. Obvykle ho neposlouchám. Ani teď jsem to neudělala. Dobrovolně se tak vystavuju šokům a bolesti. Zbytečně. Ale proč? Protože naděje. Protože věřím, že vždycky existuje naděje a všechno má řešení.
Ale to, že bych se zase přizpůsobila, by nebylo žádným řešením. Vždycky se nechávám lámat a ohýbat jak kdo potřebuje. Proč? Aby se cítil komfortně? Aby věděl, že na nic nikdo nemusí být sám? Aby.. aby aby aby. Hlouposti. Nenechám už po sobě šlapat.
Děda říkal, že člověk, který mě nemá rád takovou, jaká jsem (tehdy to říkal v kontextu toho, že mi postupně řídnou vlasy jako mojí mamce - a nakonec budu chudák ženská téměř plešatá, a kdo by mě pak chtěl, žejo), mě vlastně nemá rád a nikdy ani mít nebude. A že já si zasloužím lásku, protože jsem dobrý člověk. Má pravdu? Jsem dobrý člověk?
Celý svůj život se snažím nechovat sobecky a přitom jsem sobec do morku kosti. Opouštím lidi, co mě mají rádi, odstrkávám ty, co by za mě dýchali.. A proč? Kam utíkám? Za lidma, co mě pak nakonec zraní. Zlomí. Zničí. A za kým se pak vracím? No jasně.. Kam asi. Vidíš? Sobec. Ble. A pak vždycky tady zpytuju svědomí a je mi na prd. Klasika. Celá já. Pak tu velkodušně a slavnostně prohlašuju, jak to změním. Legrační je, že to teď myslím naprosto vážně (a když už jsem u těch přísah, tak přísahám, že se už nikdy neupnu).
Sbourala jsem zdi. Všechny. Někde zůstaly základy, to nepopírám. Ale už tam nejsou ty železobetonový clony. Na co taky? Nepotřebuju je. Když se člověk odprostí od všech lidí, od všech ostatních, není nic, co by mu ublížilo a přeci není sám. Vtipný, že na to dokážu přijít ve chvíli, kdy už nemám co ztratit. Stojím s prázdnýma rukama a nadějí v očích.
Naděje je dvojsečná zbraň, všiml sis? Uklidňuje tě, že je tu řešení, a zároveň tak odstartuje čas útrap. Ale stejně ji miluju. Protože je to jedna z nejčistčích lidských schopností - věřit. Znamená to, že člověk je schopný pak něco i změnit. Když ovšem věří dobře.
Takže moje naděje pro tenhle časový úsek je... být jako fénix!
Chi chi chi..

Deep inside - never back down

19. července 2016 v 7:40 | Ookami |  Kam s tím?
Téma týdne, kterého se účastním poprvé. Je to malý vzkaz všem ztraceným osůbkám. Pokud s něčím nesouhlasíte, nebo vám to naopak něco dalo, jsem potěšena.
Hluboko uvnitř máme svá monstra. Pochroumané příšerky zpod postelí kdy, nám bylo pět a mi za žádnou cenu nechtěli vystrčit nohu přes okraj. Máme v sobě křivdy, selhání, výčitky. Někdy až moc nenávisti, a někdy až příliš lásky.
Naše monstra nás svazují. Dělají z nás naprogramované roboty. Učí nás reagovat v podobných situacích naprosto stejně, a tak dokola opakujeme stejné chyby a jen přiživujeme tu hrůzu, která v nás běsní. Nejde utéct, nejde se schovat, nejde strčit hlavu pod peřinu a čekat na ráno. To poslední zkouším už několik let. Nefunguje to. Nikdo nepřijde a nezachrání vás. Protože jediný rytíř, který může skolit onu bestii, jsme my sami. Ironie, co? Postavit se tomu, čemu se člověk nejvíc bojí. Naprosto beze zbraní a s nutnou pokorou. Sklonit hlavu, čekat na úder, cítit bolest.
 


Deštivé ráno

13. července 2016 v 11:15 | Ookami |  Kam s tím?
Probudila se do deštivého rána. Pršelo tak úpěnlivě, až se zdálo, že nikdy pršet nepřestane. Vzbudila se a oči měla slepené. V puse pachuť cigaret a plíce ji bolely. Zase moc kouřila. A to víno ji neudělalo dobře. Cítila se, jako by ji vyschnul morek v kostech.
Převalovala se v posteli, očima přejížděla stěnu, která byla ověšená starými gramodeskami, plakáty, vstupenkami, prázdnými rámečky od obrázků a tomu všemu vévodilo paroží, na němž byl zavěšen lapač snů.
"Kdyby tahle kravina aspoň fungovala" řekla a otočila se na bok. Nikdo vedle ní v posteli neležel. Jen polštář byl proležený tak, jako by zrovna někdo vstal. Představovala si, jak ji vzbudí vůně čerstvě překapávané kávy a cigaretový kouř. Jak uvidí ten hloupý modrý župan a jeho rozespalé oči s plamínky uvnitř. Přišourala by se ve svém dlouhém svetru a v bačkorách ve tvaru myší. Zahuhlala by "dobré ráno" a s typicky jejím fňuknutím by si sedla naproti. Sahla by po krabičce cigaret, zapálila by si a mezi tím, co by vyfukovala kouř, by řekla "děkuju za kafe" a on by posunkem ruky a kývnutím dal najevo, že to udělal rád.
Ale tohle ráno takové nebude. Zvedla oči k oknu. Dívala se na květiny. Uvadaly. Soucítila s nimi. "Do prdele" zaklela. Zvedla se, přehodila přes sebe svetr, vzala si bačkory a šla pro vodu.
Zalila je a povídala si s nimi. O počasí, o slunci, o trávě, o zemi, o broučcích a včelách.
"Definitivně mi přeskočilo. Mluvím tu s kytkama" sesunula se na židli a položila si hlavu do dlaní. Ubíjí ji to počasí. Ubíjí ji ten pohled ven na špinavý dvorek a oprýskané zdi. Nelíbí se jí ten muž, který každý den notoricky zametá balkonek.
Vstala ze židle, odhodlala se jít do koupelny. V předsíni zakopla o boty, v obýváku vrazila ramenem do futer a v koupelně shodila kartáčky. Podívala se na sebe do zrcadla, protočila oči. Stoicky si čistila zuby. Přemítala nad tím, co bude dělat, ale myšlenky byly jako mravenci - příliš mnoho, příliš malé a těžko uchopitelné.
Vrátila se zpátky do pokoje, ztěžka zavřela dveře (nikdy ji nejdou zavřít hned na poprvé) a zadívala se na ramínka plná košil. Smutně se usmála. Každá košile měla svůj příběh, který byl napsaný vůní. Každá byla jednou hrdě nošena. Teď jsou osiřelé. Vlastně celý tenhle pokoj je najednou prázdný a neúčelný, dokonce si ona sama připadala jako kus zaprášeného nábytku, co tu stojí už od začátku.
Popošla ke knihovně, očima přejížděla tituly knih. Připadalo jí úžasné, jaký má on cit pro literaturu, ač skrytě věděla, že spoustu z nich nečetl. Opět smutný úsměv.
Stála na červeném huňatém koberci bosky.. A pak tu byla postel. Tak strašně lákala. Nakonec padla do postele, zabořila obličej do jeho polštáře a čichala. Tu vůni. Vůni jeho vlasů, jeho kůže, jeho mýdla, jeho potu. Vybavily se jí jeho oči, vrásky kolem nic, když se usmíval. Na tu něhu.
Neměla sílu plakat. Možná se ji nechtělo dost. Prostě byla jen smutná. Doufala a čekala, že projde dveřmi pokoje a položí ji ruku na záda, pohladí ji po šíji a řekne, že to bude dobré.
Ležela, hodiny tikaly a ona zase usnula. Spánek ji obejmul a konejšil.

Bič a cukr

5. července 2016 v 17:18 | Ookami |  Kam s tím?
Zlobím se. Zlobím se na sebe, zlobím se na něj, zlobím se na ně. Ale hlavně na sebe. Můj vztek stačil přerůst z umanuté dětské zhůvěřilosti v gigantický sebemrskačský vztek. Mám chuť na sebe křičet v odrazu zrcadla. A zároveň jsem v naprosto ledovém klidu. Protože vím, že můj vztek zase nic nevyřeší.
Vzteká mě neschopnost lidí posunout se vpřed, protože se něčeho bojí. Proč se pořád bát? Co člověk může ztratit? A že to říkám zrovná já. Já, která se snažím odehnat od sebe všechno dobrý. Ubližuju si, abych chránila jiné.
Spoustu věcí jsem změnila. Mám krátké vlasy, maluju, fotím (https://www.instagram.com/_bodlinka_/), kleju o trochu míň a o trochu víc kouřím. Dobře, ty dvě poslední věci jsou vlastně pořád stejné. Jen je jinak kombinuju. Spoustu věcí neřeším. Když jim nevěnuju myšlenku, jako by neexistovaly. Nechávám se nést proudem. Nechávám se na různá místa zanést větrem. Jen roztáhnu křídla. Nepřemýšlím, jak to dopadne (teď kecám, propočítávám, svoji analytickou část neumím potlačit, ale už to aspoň neříkám nahlas), prostě jenom dýchám. Je to nebezpečný.
Pouštím ven svou bestii. Devítiocasou lišku s drápy jako má lev. Kolik ocasů, tolik tváří štěstí, smutku a zuřivosti. Tolik tváří vřelosti, lásky a ochoty. A ty drápy.. Brr.. Jsem chodící odjištěný granát.
Přesto všechno, co teď dělám a nedělám, jsem pořád stejná, jen nechávám prosakovat hodně hluboko pohřbené věci. Kupodivu to moje okolí snáší dobře.
Článek opět postrádá pointu. Ale já to ze sebe dostala a to je účel.
Všichni jsme sami sobě bestií. Záleží, jak dobře umíme střídat bič a cukr.
Takže prosím.. teď trochu cukru..

Věci co mě děsej

26. února 2016 v 18:58 | Ookami |  Kam s tím?
Sedíme ve vlaku. Jsme dva. Jen dva. Za okny je tma. Míjíme město, co tone jen v malé záři světel.
"Ty lampy v tý fabrice.. Vypadaj jako lampy z koncentráku. K smrti mě to děsí."
"Proboha, ty máš fakt divný asociace. Vidíš lampu a hned myslíš na mord" odfrkne si.
"Nojo" odtuším.
Přejíždíme město a za okny je už jen tma. Mlčíme. Myslíme na to, jak bychom mohli být šťastní. Naštěstí se blížíme do konečné zastávky. Vystupujeme. Venku je zima, ale to nám moc nevadí. Zaboříme nos do dlouhé šály. Co nám vadí jsou lidi. Halda lidí, která spěchá domů. Ale my jsme stejně rychlejší. Jdeme jako splašená srnka. Potkáváme učitelku. Její hranatý účes se nedá přehlédnout.
"Zestárla"
"To poznáš podle vlasů, ty chytrá?"
"Ne, podle chůze. Je nakloněná doprava a přitom nenese nic těžkýho. Prostě zestárla. Cítím to z ní. Tu mrzutost"
"Jo. Už nepůsobí tak hrozně pichlavě, jako dřív"
"Nebude to jen tím, že jsme vyrostli?" říkám, ale vím, že mi bude odseknuto.
"Prdlačky. My jsme možná vyrostli, ale ona prostě zestárla. Všichni to dělaj. Stárnou a jsou jim věci líto. Ale až v době, kdy je už nemůžou změnit"
"Jo. Máš pravdu. Je mi jí vlastně hrozně líto"
"Není. Pořád na ní máš vztek"
Vyndavám z kapsy cigaretu.
"Neměla bys tolik kouřit, Mel"
"Hmh" zahazuju sirku.
"Uznávám, zlobím se na ní. Však mi posrala celý dětství! Kvůli její zlobě a pichlavý auře jsem přestala chodit na housle. Kde já mohla bejt" za mými slovy je zase zklamání.
"Ale hovno. Ty to prostě na ní chceš jen hodit"
"Hovno" potvrdila jsem a potahla z cigarety.
"Ona mě prostě děsila. Vadila mi. Vadilo mi, jak všechny ponižuje"
"Nebyla první, ani poslední, Mel. Ty jsi prostě cíťa na lidi. Nemůžeš to tak brát"
"Co jinýho mám dělat? Mě děsí snad všechno. Děsí mě omezenost lidí a neomezenost jejich posranejch voleb"
"Ty jsi případ"
"To ty taky"
Náš rozhovor přetrhává telefonát. Ještě že tak. Protože možný vývoj našeho monologového dialogu.. ten mě k smrti děsil.

Ukřižovala jsem se vlastním stínem

1. února 2016 v 17:15 | Ookami |  Kam s tím?
Nevím zase, jak začít. Tohle nemá začátek. Vlastně ani prostředek. Ono to vůbec nemá části. Ale stejně to bolí. Vlastně to bolí víc, když vím, že to nemá záčatek, protože to vlastně ani nemá konec. Je to kruh. Uzavřený. Uroboros. Had, co polyká vlastní ocas.
Hádám se, sama se sebou. Je to já proti já. A nikdo nevyhrává. Vždycky je to o prsa stejný. Stejně hloupý a blbý.
Mám prý velikou duši. Spoustu pokojů, říkali.. Jenže já nevím. Vím jen to, že všechny pokoje mají dveře, které zamykám. A těch dveří je hodně. Mám moc klíčů. Moc starostí o zamykání. Semtam musím kontrolovat, zda jdou dveře ještě otevřít, ale do některých pokojů nemám odvahu vkročit. Ono je to asi tím, že nevím, co tam je za blud. Třeba je tam jen starý zaprášený nábytek. Pár obrazů z dětsví.. a nebo tam taky může být bubák pod postelí.
Existují i pokoje do nichž chodívám často. Zamykám se v nich a protestuju vyjít ven. Ať se za dveřmi děje cokoliv, já se nehnu ani o píď. Není to proto, že bych se snad bála. Je to proto, protože nechci. Ano, já nechci. To je ten problém.
Nechci znovu a znovu padat. Jenže v mém domě funguje gravitace jako všude jinde, a tak padám. Někdy ze schodů, někdy stropem. Ale to je jen proto, že se o ten dům nestarám a sem tam něco chátrá.
Mám prý dobrý mozek, říkali.. Jo? Já nevím.. Možná. Možná přemýšlím s návaznostmi. Možná rychle reaguju. Ale k čemu to?
Všichni kolem jsou šťastní. Přeju jim to, ale nedokážu se radovat s nimi. Jsem v koutě, ukřižovaná na zdi vlastním stínem. Dívám se na plátno.. promítají se tam šťastné tváře mých blízkých. Kývám hlavou. Souhlasím. Souhlasím s jejich cestou. Jsou šťastní..
Buddhismus říká, že je třeba pochopit prázdno. Akceptovat ho. Počítá se za prázdno i to, co je teď ve mě?
Ach bože.. Kéž by to dávalo smysl..

Další články


Kam dál

Lepší shořet než vyhasnout