Květen 2011

Anděl pitvornosti

28. května 2011 v 13:47 | Ookami |  Edgar Allan Poe
"Krátký" úryvek
Bylo sychravé listopadové odpoledne. Právě jsem spořádal neobyčejně sytý oběd, v němž nikterak nepodstatným chodem byly těžko stravitelné lanýže, a seděl jsem sám v jídelně, nohy na obrubě krbu, po ruce stolek, který jsem si přisunul k ohni, na stolku pár skrovných zákusků a různé láhve s vínem, pálenkou a likéry. Dopoledne jsem pročítal Gloverova Leonidase, Wilkieho Epigoniádu, Lamartinovu Pouť, Barlowovu Kolumbiádu, Tuckermannovu Sicílii a Griswoldovy Kuriozity; neváhám proto přiznat, že jsem z toho byl poněkud připitomělý. Pokusil jsem se vzchopit pomocí klaretu, ale když mi nepomohlo ani povícero sklenek, v zoufalství jsem otevřel pohozené noviny. Pozorně jsem si přečetl rubriku "Domy k pronajmutí", pak rubriku "Zaběhnutí psi" a pak dvě rubriky o uprchlých manželkách a učních, potom jsem se neohroženě pustil do úvodníku. Když jsem jej přečetl od první do poslední řádky, aniž jsem porozuměl jediné slabice, napadlo mne, jestli není napsán v čínštině, a tak jsem jej četl pozpátku od poslední k první řádce, ale ani takhle jsem zvlášt nepochodil. Užuž jsem chtěl zklamaně odhodit"ten čtyřstránkový arch, to milé arcidílko, jež nepohaní ani básníci", když mne zaujal následující odstavec:
Cesty vedoucí k smrti jsou početné a prapodivné. Jistý londýnský list píše o muži, který zahynul z příčiny vskutku nevšední. Dotyčný ,foukal šipky`, což je hra, při níž se dlouhá jehla omotaná kouskem příze fouká tenkou trubičkou do terče. Muž vložil jehlu do nesprávného konce trubičky, a když se nadechoval, vtáhl si ji do hrdla. ,Šipka ' se zasekla do plic a za několik dní nato muž zemřel.
Když jsem tohle dočetl, popadl mne - aniž jsem vlastně věděl proč - ohromný vztek. "To je hanebný podvod," zvolal jsem, "nehorázná kachna - z prstu vycucaný výplod nějakého méněcenného pisálka - nějakého zkrachovaného ubožáka, který smolí jakési báchorky z Šlarafie. Tihle chlapi sázejí na přehnanou lehkověrnost našeho věku a brousí svůj vtip na nemožných, zhola nepravděpodobných výmyslech na bizarních příhodách, jak tomu říkají; jenže lidem bystře uvažujícím," (jako jsem já, dodal jsem v závorce a bezděky si položil ukazovák na kořen nosu) "lidem rozjímavého a vnímavého ducha je na první pohled zřejmé, že daleko nejbizarnější příhodou je okolnost, jak zázračně se tyhle bizarní příhody poslední dobou rozmohly. Pokud se mne týká, nemíním od nynějška uvěřit ničemu, co je jen trochu nevšední."
"Mein Gott, to pyste pyl ale ochromny plásen !" řekl mi na to jeden z nejpozoruhodnějších hlasů, jaké jsem kdy slyšel. Zprvu jsem měl dojem, že mi hučí v uších - což se člověku stává, když si notně přihne -, avšak vzápětí mi ten zvuk připadal, jako když někdo udeří silným klackem do prázdného sudu; a tímto výkladem bych se byl nejspíš spokojil, kdybych byl nerozpoznal artikulované slabiky a slova. Od přírody nejsem ani trochu nervózní a těch několik sklenic klaretu, které jsem vysrkal, mě krapet rozkurážilo, takže jsem se vůbec nevyplašil, naopak, zvedl jsem jen nonšalantně zraky a rozhlédl se kolem sebe po vetřelci. Žádného jsem však nespatřil.
"Chee !" ozval se znovu hlas, zatímco jsem pátravě zíral po pokoji, "fy ale musite pyt namasány jak práse, dyž nefidyte, še tu setim srovna proty fámi."
Potom mě napadlo, abych se podíval přímo před sebe, a namouduši, rovnou před nosem, naproti u stolu seděla postava vymykající se bližšímu zařazení, ne však tak docela popisu. Její tělo tvořil vinný nebo rumový sud či nádoba toho druhu a mělo do sebe cosi nefalšovaně falstaffovského. Do dna byly zapuštěny dvě butely, sloužící nejspíš jako nohy. Místo paží se z horní části trupu klátily dvě značně protáhlé láhve, jejichž hrdla nahrazovala ruce. Pokud jde o hlavu, nezaznamenal jsem na nestvůře nic víc než hesenský drátěný demižón, podobající se velké tabatěrce s dírou uprostřed víka. Tento demižón (završený trychtýřem jako husarskou čapkou sraženou do očí) ležel na sudu naplocho s otvorem namířeným na mne; a tímto otvorem, který se špulil jako ústa velice pedantské staré panny, vydávala ta kreatura dunivé, bručivé zvuky, které zřejmě pokládala za srozumitelnou řeč.

Naposled

28. května 2011 v 10:52 | Ookami
Naposled zamávám na cestu vlaštovkám
a pak se (navždy už?) zabedním v domě…
málo jsem miloval?! (Když se teď takto ptám?)
co je mně po lásce! Co je jí po mně…
Žádný jed, žádný pád, žádný hřeb do hlavy
žádná krev nestříká po stěnách ze žil
(žádný strach, že bych si ukousnul pohlaví…)
lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?

Unaven k smrti

27. května 2011 v 23:54 | Ookami
Unaven k smrti nudnou rolí
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád

Brouk v hlavě

27. května 2011 v 22:59 | Ookami
Tak mám brouka v hlavě, potvora docela kouše...
Včera jsem si prvně poslechla zvukovej záznam z mixáku z koncertu mého "známého".. Má celkem fajn kapelu - sám hraje na klávesy (docela dost slušně na to, kolik mu je) a zpívá, jeho bratr tříská do bicích a do toho taky zvládá zpívat, pak tu máme jednoho kytaristu a kluka, co zvládá saxík a cosi jako píšťalku. Docela zajímavý mix nástrojů, snad jen škoda, že nemají basáka a další hlas.Tak mě tak kousnul brouk, že bych jim nějak mohla pomoct... na basu sice nehraju, ale dřív jsem zpívala a dostala se vcelku "daleko" .. (na moje poměry je to daleko ;)).. Jenže, trpím takovým syndromem (určitě ho znáte) - trémou, prostě, když je kolem mě víc, než pět lidí a já si to uvědomim, tak zapomínám na text a propadám se do šoku. Je to ošklivej pocit, kterej je docela překážkou.
Překonám svůj strach a půjdu do toho, začnu na sobě trénovat a vykašlu se na trému .. a pak už možná budu k něčemu platná :P

Pošta pro tebe

24. května 2011 v 18:17 | Ookami
:DD

Kouzelník

24. května 2011 v 17:48 | Ookami
Ano, paní si myslí :D

Vyčítal

24. května 2011 v 17:31 | Ookami
Elotoman :P

Ruska

24. května 2011 v 17:29 | Ookami |  Apocalyptica

Dokonalost ..

Báseň skoro na rozloučenou

24. května 2011 v 17:20 | Ookami |  Blues pro bláznivou holku
Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co se všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloe bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět klasiky

Duševní resuscitace

24. května 2011 v 7:00 | Ookami
To co ve mě neusnulo
teď probudit mám
a vteřiny procitnutí
tiše počítám

Duši mi to tlačí k zemi
srdce z hrudi ven
už začínám cítit vjemy
zase vím kdo jsem

Tělem už mi znovu proudí
strachuprostá krev
mysl se mi uklidnila
ztratil se z ní hněv

Rozeznávám všechny barvy
svýho okolí
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí

V dálce slyším zbytky sebe
jak umíraj' ve stínu
Dneska znovu narodím se
dneska znovu zahynu

Zavři oči

23. května 2011 v 21:16 | Ookami |  Blues pro bláznivou holku
Zavři oči
Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse

Zavři oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie

Ukolébavka

23. května 2011 v 17:50 | Ookami |  Blues pro bláznivou holku
Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň jednou ještě

Procenta ztrát procenta smutku
procenta štěstí

to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
Strýček byl legionář válčil na Piavě
a byl tak poctivý
že když se vrátil neměl práci
Zato měl hodnou ženu na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří
rakovinu
Po celý život nenáviděl válku
a všechnu její špínu

Ano, i já jsem trochu cvok

23. května 2011 v 16:58 | Ookami |  Anime
Jak jste si určitě všimli, je to na jedné stránce :P

Pár odkazů

23. května 2011 v 16:55 | Ookami |  Seriály

Budoucnost? .. Vzdušné zámky

23. května 2011 v 15:53 | Ookami
Jaká budoucnost... čí ?
Znám člověka, co trpí opravdu ,,schízou".. prostě a jednoduše - má strach z budoucnosti.. Bojí se, že bude konec světa. Kdykoliv ho potkávám, odpočítává dny.. je jako chodící bomba. Nechápu, jak s tím dokáže žít.. Dokázali byste žít s vírou, že opravdu všechno skončí a vy si ještě k tomu odškrtáváte dny? Ani náhodou.
Budoucnosti se bojí všichni, protože nikdo neví, co bude.. a to, co lidi neznají je automaticky něco, čeho se prostě musejí bát. Chápu to, taky se bojím. Protože, nikdy nevíte jestli vás zítra přejede auto, nebo jestli umřete stářím, nebo jestli nastane skutečně "konec světa". Což mě přivádí na osud .. má to s tím dost společné, no ne? Budoucnost a osud jdou ruku v ruce. Ano, někdo třeba na osud nevěří .. i to chápu :)
Pro mě je "přemýšlení" nad budocnoustí něco, co mě odpoutává od všední přítomnosti. Stavím si vzdušné zámky a je to fajn.
Jeden člověk kdysi řekl ,,Vzpomínej na minulost, plánuj budoucnost, ale žij v přítomnosti" .. nesmíme se odpoutat od toho, co je teď, protože zrovna v tuhle chvíli žijeme.
Lepší shořet než vyhasnout