Září 2011

Samá vrstva to je!

28. září 2011 v 20:46 | Ookami
Hezké téma, po dlouhé době :)
.. Asi to vezmu mým ´odborným´ pohledem. Takže..

Blíží se slíbená úleva?!

28. září 2011 v 20:30 | Ookami
Blíží se slíbená úleva?! - Sílí zář!
(kolem šel s lucernou ožralej výhybkář...)
před branou nirvány stojím jak tvrdé Y
- na konci tunelu tma jako v prdeli

Práskni těma dveřma!

26. září 2011 v 21:03 | Ookami |  Kam s tím?
Už je to nějaká doba, kdy začala škola. O prázdninách jsem si říkala "Hurá na střední!", a teď už jen "Hurá prázdniny!"..


Korn

19. září 2011 v 19:53 | Ookami

Hold on



Cocotte Minute

19. září 2011 v 19:47 | Ookami

Czeko

Omlouvám se, mám výpadek a nemohu si pomoct :)


Taky Vám to občas připomíná parodii na Korn? :D

Šutrák

19. září 2011 v 19:30 | Ookami |  Jednorázovky
Stáli jsme u zábradlí a já se snažila být co nejdál od něj. Navazovala jsem nezávaznou konverzaci, ve které se skrývala jen přetvářka, bylo to cítit. Oba jsme se smáli, jenže ani jeden úsměv nebyl pravý.
,,Proč stojíš tak daleko?" podíval se na mě přes své brýle.
Necítila jsem touhu se přiblížit.. vlastně jsem necítila vůbec nic. Jen jakési zklamání a smutek..
,,Protože nechci?" ani jsem se na něj neobtěžovala podívat. Prostě jsem se opírala o to zelené zábradlí a dívala se na lehce rozvodněnou řeku.
,,To bolelo, vlčku " Nedokážu rozeznat kdy lže a kdy ne. Je to hrubý nedostatek, přesto hraju svou hru.
,,Lžeš".. není důvod proto, aby tě to bolelo.. lháři, lháři..


Zdá se mi

14. září 2011 v 21:00 | Ookami
Zdá se mi:
jsem tam, kde bych chtěl být
nevnímám, jen nahoře nebe...
jsem s tebou, říkám si
- jak snadné...
stačí si jen odmyslit
lidi dole
pochyby
a sebe

Konec 6

14. září 2011 v 20:51 | Ookami |  Na pokračování
Byla bych hrozně ráda, kdyby tohle byl už konec poslední, ale to se mi bohužel nevede. Stále se rodí nudné a nezajímavé myšlenky na pokračování, které píši.. Je mi líto, že to zatím neuchvátilo tolik lidí.. přesto, jsem ráda, že to alespoň někdo čte.. třeba už jen z nudy :)

Lepší zítřek

13. září 2011 v 20:35 | Ookami |  Na pokračování
Byla vyrvaná ze světa, připadala si jako něco, co jen proplouvá davy lidí bez povšimnutí. Připadala si jen jako kus masa. Trávila doma většinu času sama, nutilo jí to přemýšlet o velkých věceh. Přála si být někým, toužila po tom vnkuknout lidem myšlenku lepšího světa. Chtěla světlejší zítřek, aby se lidstvo naučilo vážit si okamžiků života. Přála si harmonii společnosti, když už nemohla mít hramonii ona sama ve svém těle. Bylo jí do pláče.. seděla nad knihami a snažila se utéct.. nikdy se jí to tolik nedařilo.. vždycky jí nějaká věta připoměla realitu..
Kráčela mlčky po boku milované osoby a cítila jen bolestivý smutek. Přesto byla naprosto oddaná..
Nedokáže se v sobě vyznat.. byla prázdná jako jeviště divadla, které se má strhnout.. všichni odešli a nechali po sobě jen umačkané papírky programů..
.. přesto všechno však stále věří v lepší zítřek..

Kam jít, když v příbytky všech lidí zve mne

6. září 2011 v 21:14 | Ookami
Kam jít, když v příbytky všech lidí zve mne
netopýr přibitý na jejich vrata...
jdu dál, mé kroky tichnou v noci temné
jdu, mnu si ruce, persona non grata...
kam jít?! Tam, kam mě to jít nutí, kam
utíkám za tím, před čím utíkám

Netuším..

6. září 2011 v 20:40 | Ookami |  Kam s tím?
Byl moc hezký den.. pro některé lidi.. pro mě ale ne, bylo až moc teplo, lidé se potili, spěchali,.. a na mě začal padat tísnivý pocit. Před zvědavýma očima jsem to dokázala skrýt, ale, bohužel (?) to jednomu páru očí neuniklo. Ten pohled mi náháněl husinu.. dívat se střídavě z okýnka a pak do podlahy dělat pohledem důlek bylo nejlepší řešení.. Pak mou tísnivou náladu zachránilo příjemně využité odpoledne, kdy jsem se poddávala hormonům štěstí, jelikož kolem mě byli moji drazí.. a nevím, co se to stalo, ale něco mě vytrhlo.. škublo to.. jako gumacuk.. a já to už nedokázala zastavit. Mlčet bylo jistější.. a pak další rána.. číst něco a vnímat to, vlastně i cítit ten pocit, co autor měl.. Nesnáším bezmoc.. když nemůžu najít slova.. když vím, že má pomoc nebude platná a snad ani přijatá.. nemám odvahu.. Stydím se za sebe, chci se zakopat.. Achjo.. mám v krku knedlík, chce se mi propuknout v pláč.. chce se mi utíkat, daleko, jako Forest Gump.. a stejně tak bych se chtěla i zastavit a najednou zjistit, že nevím, proč vlastně běžím..

Nechtěná

4. září 2011 v 19:03 | Ookami |  Má tvorba
Seděla jsem na posteli zavřená ve svém pokojíčku, hodinky už dávno ukázaly půlnoc. Nedokázala jsem usnout, stále mi v hlavě pulsovala krev a rodily se myšlenky na to, jak bych si mohla ublížit.
Lepší shořet než vyhasnout