Říjen 2011

Jak bude po smrti?

30. října 2011 v 21:12 | Ookami
Jak bude po smrti? - Tobě dost těžce...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní

Tělo a pocit

27. října 2011 v 9:05 | Ookami |  Kam s tím?
Všechno je za sklem.. čas neplyne.. jen tělo, jen další člověk v davu.. Sleduje počínání lidí, co kolem neustále procházejí. Nikdo se neohlédne, nikdo nezastaví.
Týden.. týden téměř nespat. Nadlidský úkol. Tělo protestuje, je unavené, kruhy pod očima jsou stále hlubší a fialovější, ústa ani ruce nereagují na pokyn hlavy. (Hlava tělu nevelí..) Postupně se ztrácí schopnost normálně uvažovat.. vlastně i normálně skládat slova za sebe tak, aby měly smysl..
Stěny jsou jen záchytné body, aby tělo neupadlo..

Sklapni!

22. října 2011 v 14:43 | Ookami |  Na pokračování
Všude kolem je nepříjemné světlo.. slyším kapání kohoutku, co Phil zapomněl dotahnout. Normálního člověka by to vytáčelo, ale mě je to fuk. Dokonce to povzbudilo touhu usnout.
Nesnášim koupele ve vaně.. přesto v ní teď ležím, jsem unavená, protože věčně někdo v mé hlavě mluví.

Awake and alive

22. října 2011 v 14:02 | Ookami

Skillet - Awake an alive

Jsem ve válce se světem a oni
Se mě snaží odstrčit do tmy
Bojuji, abych našel svou víru,
Když vyklouzávám z tvého objetí

Je těžší a těžší zůstat probuzený
A má síla rychle mizí
V poslední chvíli do mě vdechuješ

Jsem probuzený, jsem naživu!
Teď už vím, čemu věřím
Teď je můj čas
Udělám to, co chci, protože tohle je můj život
Právě tady, právě teď
Já neustoupím a nikdy necouvnu
Vím, čemu věřím
Jsem probuzený, jsem naživu!

Jsem ve válce se světem, protože
Nikdy neprodám svou duši
Já už jsem upevnil svou mysl,
A tak, ať se děje, co se děje, nemohu být prodán nebo koupen

Když má víra slábne
A cítím, že povoluji
Znovu do mě vdechuješ

Probouzím se, probouzím se, probouzím se,

Ve tmě
Cítím tě i ve spánku
Ve tvém objetí, jak do mě vdechuješ
Navěky bráním své srdce, které ti dám
Navždycky budu žít pro Tebe

Jsem probuzený, jsem naživu!
Teď už vím, čemu věřím
Teď je můj čas
Udělám to, co chci, protože tohle je můj život
Právě tady, právě teď
Já neustoupím a nikdy necouvnu
Vím, čemu věřím
Jsem probuzený, jsem naživu!

Probouzím se, probouzím se, probouzím se..

Uplakaná Praha a kdosi

20. října 2011 v 21:13 | Ookami
.. Fotografka je majitelkou blogu: www.fotkyvsehodruhu.blog.cz

Something in the way

20. října 2011 v 17:39 | Ookami |  Nirvana


About a girl

20. října 2011 v 17:34 | Ookami |  Nirvana



Partička - Pro neslyšící

20. října 2011 v 17:00 | Ookami

Operace se nezdařila, pacient přežil

19. října 2011 v 7:06 | Ookami |  Kam s tím?
V noci mi nešlo spát, kašlala jsem.. snažila jsem se utlumit dávivé zvuky do polštáře, abych neprobudila mámu. Po záchvatu jsem se s hekuntím překulila na záda a uvědomila si, že mám něco kolem úst.. krev.. Paráda..
Ráno nebylo o moc lepší. Pršelo, byla zima. Ve škole mě akorát naštvala jedna velice chytrá dívka, která si myslí, že USA se honosí ženskou hlavou státu - královnou. No co.. někdo z nás tam být blbej musí.. (aspoň, že to nejsem já)..
V repráčcích (jsou v skutku malé) mi hraje Opeth.. pomáhá mi utlumit a umrtvit většinu toho, co teď cítím. Poslední týden - možná už dva? - se snažím nemíchat svoje bolístky do věcí, kam nepatří.
.. a do toho ty sny ..
"Nejsi tu sama" ..

Hledej

15. října 2011 v 21:19 | Ookami |  Má tvorba
Již dávno naposledy vydechl
dávno svou milavnou zranil
sám na oltář si klekl
a duši svou ztratil

Slzy smáčejí mrtvé tváře
sametový hlas dozněl
oči bez života záře
démon temnoty má co chtěl

Ani živý, ani mrtvý
ploužící se tmou
anděl noci padlý
modlitby nic nezmohou

Zlomený stín
ledový kámen
neopustí jej splín
dávno je s ním ámen!

Rodina..

9. října 2011 v 9:44 | Ookami |  Kam s tím?
.. Každý víkend trávím čas někde mimo domov, musím podotknout že nedobrovolně. Rodiče nezajímá moje potřeba trávit volný čas někde jinde, jinou činností s někým jiným. Myslím, že jim je fuk, co si dělám..
.. Když říkám každý víkend mimo domov, myslím tím slavnou chalupu, bez které rodiče nedýchají. Celý týden se třesou, aby si už zatopili v krbu, aby mohl mámin přítel posekat trávu, abych já mohla umírat v koutě u učení (ve skutečnosti se neučím.. nemůžu se soustředit). Ale tenhle víkend jsem u dědy. Občas k němu jezdívám. Občas = jednou za tři měsíce. Asi se něco změnilo, protože teď už tu jsem po druhé za jeden měsíc. Protože tu chalupu tak nenávidim..
Děda je dobrý a přemýšlivý člověk, i když se na ledasčem neshodnem. Babička je nemocná, poslední dobou hodně leží a vůbec nevypadá dobře. Ale necítím kolem ní stáří, ani smrt.. Bude to dobré, říkám si..
Taky mám ještě čilou prababičku, zrovna dneska slaví 84. Včera přijela druhá polovina rodiny z Prahy a z Plzně, aby jí mohli popřát hlavně zdraví..
Po celou tu dobu jsem byla zalezlá u dědy v domě na půdě, jen abych nemusela dolů k prababičce.. ne proto, že jí nemám ráda, ale proto, že druhou polovinu jsem neviděla víc jak tři roky. Navíc, nejsem společenský člověk a oslavy vážně nemusím.
Nevím, co jsem čekala.. děda stejně zavolal: ,,Pojď dolů, chtějí tě vidět" .. Neřekl kdo..
Myslím, že jsem se nehezky zatvářila, oblíkla si mikinu a sešla hlasitě po schodech dolů. Děda se na mě zamračeně podíval : ,,Vypadáš jako nějakej uzlíček, rozepni si aspoň tu mikinu, aby ses cítila uvolněně" .. ,,Je mi fajn" ..
,,Mám jít dolů s tebou?" volal na mě ze dveří.
,,Já to zvládnu"
.. Měla bych mít nervy? Měla bych se stydět? Určitě jednoho z toho.. jenže já necítila nic, jen prázdno. Došla jsem ke dveří. Všude kolem mne se linula vůně jídla a smrad alkoholu. Alkohol, sraz, prádznota.. Jo.. Nesměle jsem vešla dovnitř a řekla s úsměvem "Ahooooooj". Když jsem byla malá, tak v těhle chvílích se mne chopila neskonalá radost. Dnes už ne, všude bylo cítit napětí..
Všechno je moc složité.. mám velkou rodinu.. jsme rozházení po celé republice.
Pamatuju si prázdniny, kdy mi bylo tak osm. Dědeček vždycky rozdělal oheň, přišli "pražáci", všichni jsme si sesedli kolem plamene, opejkali topinky, maso, strejda hrál na kytaru a všem nám bylo krásně. Byla to nádherná atmosféra a mě se pak vždycky tak dobře usínalo. Cítila jsem se kompletní. Nic mi nechybělo..
Dnes.. každý si jde po svém, přesto se za zády pomlouvají. "Pražáci" se přestali stýkat, s dědečkem a babi, a oni s nimi taky. Nepovídají si, nemluví na sebe.. Ani si nepodají ruce.. Navzájem se sebe bojí..
.. Jsem prostředník... děda říká, že jsem jeho chlouba, tak abych se nechovala jako uzlíček neštěstí, "pražáci" o mě říkají, že jsem velká slečna s intelektem. Mě je ale fuk, co si myslí.. bolí mě to.. rodina byla důležitá.. když už jsem neměla tátu.. tak aspoň tyhle všechny, co mi ho nějak nahrazovali.. Ale to všechno vymizelo..
Nevěřím tomu, že by si někdy podali ruce.. ani nad prababiččinym hrobem.

Tma, tma, tma.. !

8. října 2011 v 15:09 | Ookami |  Má tvorba
Všude tma.. všude..
K oknu a zase zpátky..
Potuluju se ode zdi ke zdi..
Pluju včerejškem..
Ztrácím se v té hrozivé studené tmě..

Obracím žaludek do toaletní mísy ..
mrtvě dívám se na odraz svůj v zrcadle..
zjevem připomínám poslední výkřik zavražděného..
mé oči jsou potažené barvou šedavou..
Kam jít? Kam utéct? Kde je světlo?! Kam se podělo teplo?!
.. Myšlenky jak draví netopýři létají hlavou mou..
Kam se schovat?! Tak kam, vy obludné myši s křídly?!

Ruce mé jak suchého stromu pahýly..
nohy jak vyvrácené kořeny
a duše? Duše!
Ta zbědovaně kroutí se v rohu
a temně šeptá
"Už jen chvíli, už jen chvíli"

.. potácím se tmou, ode zdi ke zdi
bude to trvat už jen chvíli
a pak..
stanu se obludnou myší s křídly

Nikde nikdo, nikde nic

7. října 2011 v 16:45 | Ookami |  Kam s tím?
Dnešek je v podstatě nejhorší den z celého týdne, nejenže jsme měli záživný tělocvik, ale moje drahá půlka srdce odjela kamsi, kde moje paprsky nehřejí..
Ale fuj.. :D
Kdyby se někdo ptal, jak mi je, a já bych měla zrovna vážně upřímnou náladu (kterou právě teď úplnou náhodou mám) řekla bych, že je mi na nic, na umření, prostě na hovno. Jo, tak bych to řekla. Jenže nikdo se mě neptá. Není kdo. Pokouším se "odšmiknout" mojí pupeční šňůru od veškerého dění světa. Prostě vypínám... Nejde mi to..
Kdybych mohla, nervově bych se zhroutila.. Drží mě nad vodou jen pár lidí (D, M, M, a P. děkuju.. snad se v iniciálech poznáte).
Možná dělám chybu, že volný čas trávím zrovna tady. Správně bych se měla válet v sešitech a učit se.. Achjo.. Je mi prachbídně a není kam bych se vypustila, kam bych utírat ty nesmyslný věci, kterým se říká "slzy".. jsem unavená..
.. Mějte se aspoň vy líp
PS: Jsem v rozpoložení, kdy mi je jedno, jak tenhle článek vypadá a jestli má hlavu a patu..
PPS: Omlouvám se..

Mám svou nohu mezi dveřmi

2. října 2011 v 20:47 | Ookami
Mám svou nohu mezi dveřmi
do místnosti nekonečné
z ní na sebe křičím: Věř mi
- je to marné a zbytečné!

Z jedné strany dovnitř cpu se
a z druhé si bráním vstupu
v ostrých zpětných zubech v puse
držím konec svého trupu

Gone with you!

2. října 2011 v 19:46 | Ookami |  Kam s tím?
Víte co? Je mi všechno jedno! :)
Lepší shořet než vyhasnout