Leden 2012

Tunel - část druhá

28. ledna 2012 v 12:28 | Ookami |  Na pokračování
Po dlouhé době jsem se rozhodla přepsat pokračování Tunelu z oškubanýho papíru sem, na blog.. Přeju příjemné čtení :)

Stál jsem na pumpě vedle auta, tankoval a čekal, až se vrátí Clari. Byl jsem unavený. Do Antilé je to ještě pořádný kus cesty a to horko bylo prostě příšerný.
,,Chceš napít?" Clar držela v ruce láhev džusu. Kývnul jsem: ,,Děkuju".
Na přednášce se mě chytil svíravý pocit.. prostě taková ta divná předtucha. Neopustila ně ani teď, když jsme se blížili k tunelu.. Nestojí tu ani moc dlouho. Možná dva, tři roky. Za tu dobu jsem jím projel jen dvakrát.
Nemůžu říct, že cesta měla stejný průběh, jako před zastávkou na tankování. Clari se rozpovídala, až nakonec dokázala přehlušit i hlas zpěváka z rádia. Mluvila pořád, pořád a pořád, ale já nebyl schopný vnímat, co ve skutečnosti říká. Je to jako bych zapnul hádku v televizi, když zrovna dávájí telenovelu, a vypnul zvuk. Za normální situace by to působilo groteskně.
Dálnice byla průjezdná, nejel jsem pomalu, ale auta mě stejně předjížděla, jako bych byl nějaký sedlák, co jede padesátkou. Svíral jsem křečovitě volant až mi bělaly klouby.. Najednou sebou Clar cukla, otočil jsem se na ní, ale ona se pak začala hlasitě smát : ,,Vibruje mi mobil" podívala se na displej a zakoulela očima.
,,Ano? Ahoj Silo!"
.. zase jsem přestal vnímat.
Sila je Clarina starší sestra. Nikdy jsem jí moc nemusel. Ona totiž byla přesným příkladem vymatlaný blondýnky, co dělá reklamy na jogurty ve spodním prádle.
Začínal jsem cítit tlak v prstech. Povolil jsem stisk volantu, ale tlak nezmizel. Nervozně jsem se zavrtěl.. to se mi nelíbí..

Tak to vypadá, že bude třetí část :P

Zase kecá.. vona tu hubu nikdy nezavře!

14. ledna 2012 v 21:29 | Ookami |  Kam s tím?
Milý deníčku,
dlouho jsem nevěděla, jak mi vlastně je. Asi jsem začínala mít vzorec chování cholerika. Je to jako houpačka - nahoře, dole.. svět ti skáče před očima, žaludek vesele poskakuje s houpáním.. a stejně se houpáš jako šílenec, protože chceš mít pocit, že létáš. Zajímalo by mě, kdo mě na tu houpačku posadil.
Taky jsem si podlouhou dobu připadala rozdvojená. Ne, že bych nevěděla, kdo jsem, ale nevěděla jsem, co chci. Když jsem to zjistila, opět jsem se rozdvojila, jelikož jsem neviděla řešení onoho obr problému, kterýž přirovnán byl k houpačce. Chm, po nějaké době řešení "vyplulo", a i přesto jsem byla stále v rozpacích.. V hlavě se hádaly dva hlasy : ,,Udělat?" ,,Neudělat?" .. ,,Zničit a vybudovat lepší?" ,,Nebo nezničit a nechat se užírat červíkama?" .. Chytala jsem se za hlavu a bezhlasně křičela "ne!"..
Bylo mi pár dní mizerně.. nejedla jsem.. skoro nespala. Žaludek trpěl a vzpouzel se.. první tři dny. Pak jako kdybych ho neměla. Mlčel, trucoval. Bolelo to.. Jak se z toho dostat? Jak?
Nakonec.. jsem to udělala.. odstřihla jsem se.. surově. Bolelo to. Měla jsem výčitky. Žralo mě to, protože jsem neřekla celou pravdu. A pak to všechno "prasklo", pravda musela ven.. a tak si zabalila uzlíček a šla. S ní pak i výčitky.
Teď, s odstupem krátkého času, mi je dobře. Hodně dobře. Cítím štěstí, protože se válím v lukách plných sedmikrásek a kolem mě lítají motýli, nade mnou jsou mráčky, kterým se smějeme a svoboda zvoní nám v uších.. Jsem v jiném světě.. A tam zůstanu! :)

Opuštěné nádraží

4. ledna 2012 v 20:18 | Ookami |  Má tvorba
Opuštěné nádraží
kde vlaky zarostly trávou
opilec kříčí v prvním podlaždí
neví kam má jít
a tak si povídá s ozvěnou
tak trochu je ten opilec
jako tehdy já
duší svou umrlec
a v očích skelný pohled má
Lepší shořet než vyhasnout