Únor 2012

Vůně vědomostí..

29. února 2012 v 20:21 | Ookami |  Kam s tím?
Brý večer..
Jednou jsem rejdila po SVK (studijní vědecká knihovna) a našla si kopu knížek (kopou chápejte plus mínus deset), z nichž jsem si vzala jen dvě. Wericha a Šrámka. Od Wericha knížku pohádek pro dospělé Deoduši, od Šrámka Největší záhady světa parapsychologie. Pana Wericha si dovolím půjčit osůbce, která mi jej snad bude předčítat (to protože ten hlas.. :)). Pana Šrámka hltám. Slovo od slova, ač spoustě názvům nerozumím a tak se chopím strýčka Googla a hledám. Pak smutně zjišťuji, že autor to během pěti řádek vysvětlí.
Knížka je rozdělená na jedenáct částí - to podle "záhad" o nichž autor píše. První záhadou je samotný mozek. Uf, mozek je strašně složitý orgán. Nikdy bych nevěřila, jak těžký je uvědomit si sebe sama. Chm, že to, co je mozek, jste vlastě vy sami.. že vy vlastně přemýšlíte rozdvojeně a přece sjednoceně. Chápetě mě? Jestli ne, pak to nevadí..
Jsem teprve na začátku, dostávám se ke druhé kapitole, chci se ale pochlubit, co nového vím a co mne zaujalo. Zkusím to přetlumočit.. popsat, co vím.. vlastními slovy.. :D..


Piano Guys

15. února 2012 v 11:59 | Ookami
Dříve než sem dám řadu videí povím, co jsou ti dva zač..
Tak ten ženatý(!) pán, který hraje na piano se jmenuje Jon Schmidt. A ten druhý ženatý(!) pán, který hraje na různá cella se jmenuje Steven Sharp Nelson.
Víceméně předělávají a hrají po svém známe věci, jako například Beethovenovu Moonlight sonatu.
Pokochejte se, mějte husinu a zavírejte oči v náhlém přívalu husiny Usmívající se Přesto však sledujte, jak to ti dva "týpci" dělají.

Nikdy nebudu slibovat..!

15. února 2012 v 11:46 | Ookami |  Kam s tím?
Nemám nejmenší tušení, kde začít.. Nevím, jestli to má cenu.. třeba tohle taky nakonec zůstane v rozepsaných.
Za hudby Queenu sedím v pokoji, zabalená v modré dece, s bordelem na stole a - kdo by to byl řek' - s rukama na klávesnici.
Schvátil mě nějaký bacil, ale já ho vyženu!
Krom toho, že příští týden mám jarní prázdniny a jedu do Alp, se vlastně nic neděje. S matkou jsem stále v rozepři (ve při? .. vepři? :-O), hádáme se, jak jen to jde. Mít více prosklených dvěří (jakože žádné nemáme), určitě by bylo všude strašně moc rozsypaného skla. Každý den počítám měsíce, kdy mi bude osmnáct a já budu mít šanci sbalit těch pár švestek a odejít. Ne, nevěřím, že by se mi stýskalo, nebo že bych nezvládla žít bez peněžní podpory. Spolubydlící se vždycky najde..
Většinu času trávím tady - ve světě milionů dat, číslic a lomítek, kterým nerozumím, a které vlastně ani nevidím (hm, deja vu..). Pár webových stránek a jeden profil na FB mi hodně ubližuje.. je to zvláštní, protože by neměl být důvod, aby mi to ubližovalo. Nebo jo? Jo, je fakt, že svědomí mě vždycky týralo, ale čeho je moc, toho je moc.. Rozhodla jsem se, že smažu všechno, co se dá.. jen abych měla pocit, že není možnost mě kontaktovat, že není možnost mi něco vyčítat (je to šílený, protože kontaktovat mě je strašně jednoduchý.. zvlášť když žijeme v jednom městě). Udělala jsem to. Slíbila jsem si, že už se tam nikdy nepodívám.. na žádnou z těch stránek.. a víte co? Já to porušila, podívala jsem se. Jooo, to pak najednou praskne jedna nádrž a všechna ta hnusná špinavá voda vám stéká po obličeji a vy chcete do něčeho mlátit, na někoho řvát a přitom .. chci se schovat pod peřinu, do koupelny, do tmy, je jedno kam, jen abych tam byla sama a utápěla se v sebelítosti.
Chemikářka říkala, že při vzteku se vám v mozku a těle uvolňují látky, které je třeba upotřebit a to nejlépe fyzickou činností. Jenže jsem kůže líná a tak se radši budu užírat, chytat se za vlasy a nechávat tu slanou věc ať mi ničí pokožku obličeje.
Taky mě napadá, že je to všechny zbytečný.. že to už vlastně jde mimo mě..
Achjo, zase je to šílený chaos.. Jsem ráda, že Vy, kteří to čtete (jestli někdo takový je), mě vlastně neznáte. Neznáte mou tvář, moje oči, mojí mimiku, můj hlas. Jsem vlastně jen řádkama číslic a lomítek, který v závěru předávají informaci o tom, jak mi je občas mizerně..

Nemohu dnes usnout zimou

13. února 2012 v 18:35 | Ookami
Nemohu dnes usnout zimou
ani v botách s teplou vložkou
bdím v kabátě pod peřinou
pod vlajkou a pod rohožkou

Je mi zima, zima mi je
kéž by se tak dalo žít!
vítr v kamnech slabě vyje
nemám už co přiložit

Poslední list s poezií
vzplanul jak má slova vzletná
po skříni a stolu s židlí
šla do kamen i má flétna
Lepší shořet než vyhasnout