Březen 2012

Muška

29. března 2012 v 15:08 | Ookami |  Jednorázovky
Jen chci podotknout, že ač je toto psáno pod sebou, nejsou tam pravidelné verše. Ba dokonce spousta věcí nemá rým..
Muška ze všech sil šplhá po okně..
... jak maličký tvoreček
chce nejspíš zdolat okenní tabulku
asi tak jako my nejvyšší horu světa.
Stále šplhá, už je ve výši mých očí
je šikovná.
Teď upírám oči na vodu v láhvi,
jak se vlní v rytmu pražců.
Muška se zastavila
třeba si otírá pot z čela.
Vlak brzdí na zastávce,
muška líně čeká..
Proč neletí, když má křídla?
Má je unavené, tak jako já nohu?
Dali jsme se do pohybu.. vlak plný duší..
muška spadla. Asi něco tuší.

Zase to jaro..

19. března 2012 v 18:26 | Ookami |  Kam s tím?
Jsem inspirovaná svou kamarádkou (ahoj Pájo), proto píšu na blog. Jak vidno, už nám začíná jaro - přesněji spíš zítra v 6:14. Jaro je jedno ze čtyř ročních období (kdo by to byl řek' :)), které nemám ráda. Já vím, já vím.. Spousta lidí miluje jaro. Snad proto, že oficiálně odchází zima a zavírá za sebou dveře, že není moc šancí ke sněhu a ledu, že se konečně bude moci chodit ven, že nebudete muset ráno seškrabávat z aut námrazu a že nebudete "klepat kosu". Aléé, i já mám svoje důvody, proč jaro ráda nemám. Tak třeba, sleze sníh - odkryje se ještě trochu promrzlá zem, která nevypadá moc pěkně. Za nějakou dobu se zahřeje a pak je to ještě horší, všude bahno a kdyby jen to. Chm, krom toho.. na všechny lezou pudy , a tak za sebou kachny plavou, na každým rohu je pár, který si kontroluje navzájem mandle, zda-li jsou v pořádku a všude běhají nadšení dětičky. Jaro smrdí a lidé se chovají divně.
Nebudu vám však kazit idylku svým mrzoutským přístupem. Tak jako tak je už hezké teplíčko, sluníčko svítí a azurový nebe láká ven nejen lidi, ale i plechový brouky, co si jezdí po svých cestičkách..

A nakonec.. Máte rádi jaro? Proč?
Brzy na "viděnou" :)
Mel

Schovám se pod listí..

2. března 2012 v 20:28 | Ookami
Cítím, jak mi pulzuje zápěstí, jak mi pulzuje ret. Tepe to, šíleně rychle, jako když běží zběsilý kůň. Jako bych před něčím utíkala..
Bylo šest, když jsem se prohrabovala kuchyní s písničkou na rtech a hledala citron na šťávu. Do mého broukání se ozvala šílená rána.. to jak spadl obrázek ze stolu. Zděšeně jsem se podívala, co se děje. Snad jsem i trochu pověrčivá, proto jsem popadla mobil a volala mámě, jestli je všechno v pořádku. Smála se, říkala, že pracuje, že přijede pozdě. Uklidnilo mě to.. Udělala jsem šťávu a šlá si s ní sednout k dílu House. Spokojeně jsem si srkla šťávy. Myslím, že jsem hodila naprosto výbornej ksicht vhodnej pro nějakou šílenou reklamu na slevy. Moc citronu!
Nevím, jak rychle běžel čas. Ale pak přišla smska. Vlastně to bylo jen jedno slovo, jen pokyn. Vykonala jsem jej - otevřela mail. Už ze začátku jsem měla zlé tušení, ale pak když jsem se dostala k prostředku.. zatočila se mi hlava a najednou se mi chtělo šíleně brečet.
Víte, mě ještě nikdo nikdy neumřel (klepe). Nevím, jaké to je. Jak moc to bolí.. Nevím, jak bych reagovala.
Ten mail mě sebral. Chtěla jsem se za pisatelkou rozběhnout. Jen tak, prostě si vzít mikinu a běžet jí obejmout. Říct jí, že to bude dobrý, že jsem u ní. Že není sama.. CHtělo se mi křičet, to protože jsem nevěděla, co mám dělat. Nemohla jsem se sebrat a běžet. Třásly se mi ruce. Obličej mi kolem úst zatuhl, nemohla jsem se nadechnout. Pak přišel takový ten třes těla před tím, než přijde záchvat usedavého pláče..
Proč nemůže být teleport, sakra?!
(Jsem tady, víš? Pořád tu jsem.. za tou ošklivou obrazovkou.. Jsem tady! *hug*)
Lepší shořet než vyhasnout