Květen 2012

Noční můra

22. května 2012 v 21:26 | Ookami |  Kam s tím?
Jsi tak strašně krutá.. Cožpak ti nezáleží na tom, jak se cítím? Jestli jsem šťastná? To si myslíš, že jsem moc mladá na to, abych cítila? Nebo jsem snad umělá? Vidíš, jak jsme jiné?..
.. ty jsi racionální, vznětlivá a přitom tak strašně chladná. Odsuzuješ pocity a činy druhých. Chováš se, jako bys všemu rozmněla.. nebi i zemi.. Ale to jen strašlivej omyl. Pokud se sama nepodíváš na to, co činíš, tak nikdy nebudeš natolik dokonalá, jak se ty sama cítíš. A já..
Tvá tvář je jiná, než jakou ji vidíš v odrazu zrcadla, které je plné pýchy, sebechvály bez hranic a pocitu neomezené "moci".
Řekni, na co si hraješ? Co tím sleduješ? Záleží ti vůbec na mě? Na tvojí dceři?
Probuď se! Probuď mě z tý strašný noční můry..

Jára Cimrman

8. května 2012 v 9:35 | Ookami
Mám nutkavý pocit schovat ty depresivní články, kterým stejně nikdo nerozumí, něčím trochu veselejším.
Zvolila jsem si Járu Cimrmana - neexistujícího génia své doby a snad i té naší. Toho génia si vymysleli Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem. Těžko psát co všechno se dělo. Když to chcete vědět, stačí strejda google a vyjede vám nepřeberné množství informací..
Snad se dostanu k více věcem.
Teď jen tak okrajově:


Pořád se to všechno točí..

6. května 2012 v 21:07 | Ookami |  Kam s tím?
Čas plyne po minutách, hodinách, v řádech měsíců.. a já mám pocit, že se věci moc nemění. Hlavně moje vnitřní pocity a obavy. Mám strach a hromadu výčitek, před kterými chci utéct. Tak urputně rychle běžím, ale nejde uniknout úplně. Když zastavím, to, před čím utíkám se mi najednou ukáže. Nemám najednou sílu dýchat, ani sílu stát.. všechno se mi bortí jako vratký domeček z karet. Propadám hrůzostrašným myšlenkám, které chtějí udělat konec s mojí plačtivou existencí. Do žil se mi vlévá strachem otrávená krev, srdce se mi úzkostlivě svírá v křečích a mozek vypíná. Před očima černé skvrny, za nimi bodavá bolest. Plíce jako by nebyly. Každý krok je najednou jako šlápnutí do prázdna. Jako když vám prvně z nohy sundají sádru a vy máte zkusit jít bez ní.. tak nejistý můj krok je.. tak plný obav, že má noha vlastní tíhu těla neunese. Seberou vám berle, nemáte se o co opřít.. Kam mám jít? Proč se toho nedokážu zbavit? Proč mě to má tolik bolet?
Nejhorší je vědomí, že před tím nikdy neuteču.. Vím, že se ta noční můra, ten obličej, hlas, pocit.. že se vrátí a bude mi pomaloučku ubírat energii a sebeúctu (už mi jí moc nezbývá..).
Dokážu to všechno ignorovat do jisté míry (ta míra je tak 50m přiblížení objektu), ale nedokážu se s tím vyrovnat. Snažím se..
Já už tohle nechci! Nechci být jen bolavá duše a studené tělo..
Lepší shořet než vyhasnout