Srpen 2012


Opět vládne bezvládí

20. srpna 2012 v 15:18 | Ookami |  Dopisy bez adresáta
Ahoj můj imaginární příteli,

nevím, kde bych měla začít. Popravdě toho zase tak moc nového není. Jen pár blbůstek, které mi opravdu otravují život.. Pořád se s matkou hádáme, přesněji.. ona se hádá, já argumentuju. Vypadá to trochu šíleně. Kdybysme měly kyje, určitě by ho jedna z nás dávno měla zabořený v hlavě. Jop, tak to je.
Matička se rozhodla, že nastolí bezvládí a začne mě týrat. Na pár dní mi zabavila všechno - monitor, notebook, mobil, sluchátka. Dostala jsem zaracha a aby toho nebylo málo, zrovna jsem měla z brigády týden dovolenou. Bylo to dost na hlavu.
Jedna milá paní mi řekla, že je lepší tolik nepřemýšlet nad věcmi, které bolí, že je život na to moc krátkej. A třeba má pravdu a třeba ne. Já to ještě nevím.
Pořád si připadám, jako bych chodila po světě a za sebou táhla kus hory. Balvan z oné hory je obmotaný lanem a to lano se mi zařezává do rukou.. do masa. Nejsem schopná pustit ten provaz. Mám pocit, že ještě jsem neušla dost dlouhou cestu, abych se jej zbavila.
Proč to musí bejt tak těžký? Proč si prostě s mámou nemůžu rozumět? Proč mě nechce chápat? Proč na mě nikdy nedokázala bejt pyšná? Proč mě nikdy v ničem nepodpoří? Proč mě lituje a má péči jen tehdy, když zvracím? Proč mě teda má, když jsem akorát jen starost, co stojí peníze?
Potřebuju, aby mi někdo dal odpovědi.. potřebuju vědět, proč teda jsem, když nemůžu být..

A thousand years

20. srpna 2012 v 14:58 | Ookami

Kdybys jen věděla, jak je mi teď mizerně...

2. srpna 2012 v 21:59 | Ookami |  Dopisy bez adresáta
Ahuj..

Kdybys jen věděla, jak je mi teď mizerně.. Jsem tu na poslední dva dny a přesto.. už to všechno přeteklo. Mám mokrý rukávy od toho, jak si utírám ty mokrý zbytečnosti, co člověku tečou z očí, když už neví, jak dál.. Snažím se myslet na pozitivní věci.. Vážně.. Třeba na to, jak začíná září a já musím zaběhnout tu starou rutinu.. Věříš mi, že se na ní těším? Věříš mi, že jsou na mě prázdniny moc dlouhý? Moc zbytečný.. Vůbec to není odpočinek.. je to jen halda posranýho stresu a obav, že nakonec nevyzbyde čas na to, na co člověk chtěl mít čas.
Ze strachu počítám hodiny, aby mi to všechno vyšlo. Abych si já, narkoman v absťáku, mohla píchnout do žíly život. Už skoro olizuju stěny, jakej mám strach.. jakej mám absťák.. Potřebuju kontakt s lidma, potřebuju se projet přecpaným vlakem.. nadávat na to, jak český dráhy mají nepříjemný průvodčí a jak vypravujou malý soupravy, když ví, že ráno jezdí nejvíc lidí.. Potřebuju vejít do třídy a chci vidět tam ty otrávený obličeje, co zapejkaj do tabule. Chci slyšet ty hlasy, co tak nesnášim.. chci slyšet, jak se baví o seriálech a mě tak prozrazujou děj. Chci nadávat na matiku, jak jí nesnášim.. i na tělák.. Chci jet domů ve tři.. a čekat, až si mě Maty ve vlaku najde..
Chtěla bych si dát kávový zrno z bufetu..
Nakonec všechny ty věci, co mi přijdou jako rutina.. se najednou stávají pitnou vodou.. potřebuju zápřah.. Potřebuju domů..
Ironií toho všeho je, že se doma cítím jinde.. Jsem doma u lidí, který znám pár měsíců a přesto.. Je to teplo domova.. hřeje to.. Nikde nejsou předsudky, ani schovaný lži.. Všechno s čistým štítem, za který se dá jít.. Víš? Nic špatnýho, nic zlýho.. Všechno je tam v pořádku a jsme všichni pány svýho času. A tam.. tam mám pocit, že jsem doma.. že můžu volně dýchat.
Člověk by řekl, že maličkosti nejsou důležitý.. Ale jsou.. Protože maličkosti dělají lidem na tvářích úsměvy..
Asi potřebuju, aby lidi kolem mě byli nechutně šťastní, až by mi z toho bylo na zvracení.. Protože.. nakonec přece jen je to dobrá vlna energie, co nabije..
Vidíš? Snažím se přemýšlet optimisticky..
Už jen dvě noci a pak bude líp.. a pak pár dalších týdnů a já zase budu unavená rutinou..
Mel
Lepší shořet než vyhasnout