Listopad 2014

Probouzející se město

23. listopadu 2014 v 21:48 | Ookami |  Má tvorba
Probouzet se do lednového rána není ani zdaleka tak krásné jako letní probuzení sluncem. Rozednívá se pozdě, jako by slunce snad ani nechtělo vstávat. Nejspíš je mu také chladno a nechce hledět na pochmurnou holou přírodu. Vše je přikryté inverzní šedí, která se válí údolí neúdolí. Lampy ještě svítí. Kuželem světla se sem tam mihne vločka. Lidé si povzdechnou a vstávají s určitou nechutí, probouzejí se do tmy, tou také přistupují k mlčícím autům, která po nastartování musejí oškrábat od nočního mrazíku. S nechutí projíždějí probouzejícím se městem, od výfuků jde namodralá pára, která všechny utvrzuje, že je skutečně štiplavá zima. Vozidla se šinou tichým probouzejícím se městem jaksi unuděně, stejně tak, jak se vleče čas.
Tramvaje působí lehce apaticky, když zvoní na promrzlé chodce, jež přebíhávají příliš pozdě přes přechod. Brzdí se skřípotem a od disků odlétávají zrnka písku. Tato rána jsou hodná beatnických básníků...
Opozdilcům se před ústy sráží chomáčky páry. Malá dítka si hrají na kuřáky a dospělí jim strkají tvářičky hlouběji do pletených pestrobarevných šál. Jako by je mohly skrýt před chladným ránem.
Slunce již pomalu vychází, něžně se dotýká obzoru a vysokých domů s omluvou, že si dalo načas. Řidičům paprsky na čelním skle udělají nepříjemnou téměř neprůhlednou šmouhu, kterou se snaží setřít nemrznoucí směsí a stěrači, ale přesto jsou rádi, že sluce vidí. Slunce totiž znamená teplo, nový hezký den trochu připomínající jaro. Je to vysvobození od všudypřítomné dusivé šedi, která lidské nálady drží v nepříjemném pochmurném objetí. Svítání občas protne zpěv ptáka, který se v žalostné snaze pokouší zahřát, ale někomu se může zdát, že vítá nový slunný den.
Je další ráno, město se probouzí a mně je smutno...
Lepší shořet než vyhasnout