Únor 2015

Hovězí den

17. února 2015 v 19:28 | Ookami |  Dopisy bez adresáta
Ahoj přítelíčku.
Tahle zima je divnější, než všechny zimy předešlé. Jop, kromě toho, že vůbec není sníh a skoro žádná zima (ve skutečnosti sprostě nadávám vždy, když rtuť sleze pod -3), tak si všímám víc ošklivých věcí na lidech. Ne pořád, ale víc těch negativních věcí mě zastaví a myslím na ně celý den. Potřebuju to přesypat na papír nebo sem.
Tak tedy... dnes jsem jela trolejbusem (poté, co jsem si půjčila klíče, abych si odemkla, klíče položila zpátky na stůl a ve vší úctě bezeslova odešla), neměla jsem víceméně nijakou náladu (asi jsem byla napůl rozespalá čico), tupě jsem se dívala z okna před sebou, ale oči mi občas sjížděli k jednomu pánu, vedle něhož seděl klučík. Krom toho, že pán nevychovaně přežvykoval (a vypadal u toho jako hovězí I. jakosti) s ústy dokořán, klučík nervózně poposedával. Byla jsem z toho zmatená. Pán nevypadal jako jeho otec (hovězí chování se projevilo nejen v přežvykování - totiž bála jsem se, že kdyby ten chlápek chtěl vydat hlásku, nejspíš zabučí jakej to byl vůl..), minimálně se tak netvářil, ale chlapec vypadal, že to jeho tatínek je, a že má u tatínka pěkný průšvih. Hmh.. trolejbus pomalu brzdil, lepil se na pruh zastávky, zastavoval.. Náš přežvýkavec se pomalu zvedal, odcházel ke dveřím a... Klučík měl dva batohy, spěchal za tátou hovězím, ale při všem tom utíkání se mu zaháklo ucho od jednoho z batohů o madlo sedadla. Zatvářil se tak něšťastně, že jsem se prodrala kolem silně obtloustlé paní a ucho mu vyhákla, spěšně se usmál, poděkoval a pelášil za hovězím tátou. Během těch pár vteřin jsem ale neztrácela oči ani z toho chlápka.. Nejenže nechal svýho syna tahat se se dvěma taškama (které nejspíš vážily stejně co on a jeho tělíčko zahalovaly), ale k tomu se ještě vůbec neráčel otáčet..
Nebudu lhát - chvíli jsem přemýšlela, jestli z toho užuž zavírajícího se trolejbusu nevyskočím a nevybafnu na něj, co je to za otce. Brr, toho bych chtěla mít doma.
Kapičku mě to vytočilo, takže jsem nabručená nasedla do vlaku a nabručeně i čekala, jestli neuvidím nějaký milý obličej, co mi bručení překazí. A víš co? Nikdo nešel. Jen další hovězí kus - chlap, co nezavíral dveře. Jestli mě chce někdo někdy naštvat, tak ať nezavírá dveře a skříně. Vážně.
Nu, takže vůl č. 2 nezavíral, ale promíjela jsem mu to, protože šel s dcerou (nezdá se ti, že začínám být vysazená na děti?). Za pár okamžiků se vrátili a dcera rozhodla, že si sednou naproti mě. Mohlo jí být tak pět a ujížděly jí oči. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to oční vada, nebo je částečná autistka (pravděpodobně to druhý), ale byla jemná, skoro tichá a křehká. Tatínek zarputile mžikal do tabletu a holčička se zkoušela dívat na mě. Byla jsem klidná, nechtěla jsem ji děsit.
Je to zvláštní.. Celý den mě dospělí štvou, ale promíjím jim to díky jejich dětem. Protože asi tajně věřím, že jsou to lepší lidé, než oni sami.
Ano, já vím, jsem neponaučitelná.

S láskou,

Mel
Lepší shořet než vyhasnout