Březen 2015

Nevím

22. března 2015 v 10:44 | Ookami

Posledních několik měsíců bylo nepřehledných. Plných a prázdných zároveň. Nechala jsem se rozcupovat na kousky v naději, že pak už bude všechno lepší. Není. Moje duše umírá hlady a můj mozek se mění v sulc. Ve snaze nemyslet na hlad hledám zápletky pro mozek. Nikdy jsem nedokázala být jen analytik, nebo jen empatická hysterka. Je to škoda, měla bych to o tolik snazší. Ty zápletky jsou různé - od knih, přes konspirační teorie až k samotným lidem. Opět se v nich hrabu a pak fňukám, že nechtějí to, co já. Totiž neumřít hlady. Stále hledám lidi se stejným cílem a mučí mne pokaždé to zjištění, že cíl mohou mít stejný, ale cesta je jiná. Má jiný směr, ten ošklivý. Nakrmí se prací. Jsou šťastní, protože mají kariérní úspěchy. Hernajs.. Je to jen zasraná prázdná práce. Ano, podají vám ruku, poznají vás na ulici, pochválí vaši práci. Ale co ta chudinka věc, co z vás dělá to, co jste? Krčí se, schovává, fňuká. Přestane ji tenhle způsob naplňování bavit, protože i když je práce super, jste zatraceně sami a opuštění. Nemáte se ke komu vrátit, není nikdo, kdo by vás objal, když život nebude hodný, není nikdo, kdo na vás čeká. Jste sami, jste prázdní. Po tomhle zjištění se ještě víc zahrabete do práce, abyste nemuseli myslet na to, jak vám umírá duše. A co je na konci? Už nic. Jen prázdno.
Ano.. Tato zjištění mě bolí, trhají mě na cucky, vyrážejí mi dech. V krku se mi dělá knedlík od toho, jak se snažím zadržet pláč vzteku a lítosti zároveň..
Pracovat budeme koneckonců zbytek života.
Rodíme se s dírou v duši, která ale nejde zaplnit prací, je mi líto. Je mi to vážně líto.


Mel
Lepší shořet než vyhasnout