Únor 2016

Věci co mě děsej

26. února 2016 v 18:58 | Ookami |  Kam s tím?
Sedíme ve vlaku. Jsme dva. Jen dva. Za okny je tma. Míjíme město, co tone jen v malé záři světel.
"Ty lampy v tý fabrice.. Vypadaj jako lampy z koncentráku. K smrti mě to děsí."
"Proboha, ty máš fakt divný asociace. Vidíš lampu a hned myslíš na mord" odfrkne si.
"Nojo" odtuším.
Přejíždíme město a za okny je už jen tma. Mlčíme. Myslíme na to, jak bychom mohli být šťastní. Naštěstí se blížíme do konečné zastávky. Vystupujeme. Venku je zima, ale to nám moc nevadí. Zaboříme nos do dlouhé šály. Co nám vadí jsou lidi. Halda lidí, která spěchá domů. Ale my jsme stejně rychlejší. Jdeme jako splašená srnka. Potkáváme učitelku. Její hranatý účes se nedá přehlédnout.
"Zestárla"
"To poznáš podle vlasů, ty chytrá?"
"Ne, podle chůze. Je nakloněná doprava a přitom nenese nic těžkýho. Prostě zestárla. Cítím to z ní. Tu mrzutost"
"Jo. Už nepůsobí tak hrozně pichlavě, jako dřív"
"Nebude to jen tím, že jsme vyrostli?" říkám, ale vím, že mi bude odseknuto.
"Prdlačky. My jsme možná vyrostli, ale ona prostě zestárla. Všichni to dělaj. Stárnou a jsou jim věci líto. Ale až v době, kdy je už nemůžou změnit"
"Jo. Máš pravdu. Je mi jí vlastně hrozně líto"
"Není. Pořád na ní máš vztek"
Vyndavám z kapsy cigaretu.
"Neměla bys tolik kouřit, Mel"
"Hmh" zahazuju sirku.
"Uznávám, zlobím se na ní. Však mi posrala celý dětství! Kvůli její zlobě a pichlavý auře jsem přestala chodit na housle. Kde já mohla bejt" za mými slovy je zase zklamání.
"Ale hovno. Ty to prostě na ní chceš jen hodit"
"Hovno" potvrdila jsem a potahla z cigarety.
"Ona mě prostě děsila. Vadila mi. Vadilo mi, jak všechny ponižuje"
"Nebyla první, ani poslední, Mel. Ty jsi prostě cíťa na lidi. Nemůžeš to tak brát"
"Co jinýho mám dělat? Mě děsí snad všechno. Děsí mě omezenost lidí a neomezenost jejich posranejch voleb"
"Ty jsi případ"
"To ty taky"
Náš rozhovor přetrhává telefonát. Ještě že tak. Protože možný vývoj našeho monologového dialogu.. ten mě k smrti děsil.

Ukřižovala jsem se vlastním stínem

1. února 2016 v 17:15 | Ookami |  Kam s tím?
Nevím zase, jak začít. Tohle nemá začátek. Vlastně ani prostředek. Ono to vůbec nemá části. Ale stejně to bolí. Vlastně to bolí víc, když vím, že to nemá záčatek, protože to vlastně ani nemá konec. Je to kruh. Uzavřený. Uroboros. Had, co polyká vlastní ocas.
Hádám se, sama se sebou. Je to já proti já. A nikdo nevyhrává. Vždycky je to o prsa stejný. Stejně hloupý a blbý.
Mám prý velikou duši. Spoustu pokojů, říkali.. Jenže já nevím. Vím jen to, že všechny pokoje mají dveře, které zamykám. A těch dveří je hodně. Mám moc klíčů. Moc starostí o zamykání. Semtam musím kontrolovat, zda jdou dveře ještě otevřít, ale do některých pokojů nemám odvahu vkročit. Ono je to asi tím, že nevím, co tam je za blud. Třeba je tam jen starý zaprášený nábytek. Pár obrazů z dětsví.. a nebo tam taky může být bubák pod postelí.
Existují i pokoje do nichž chodívám často. Zamykám se v nich a protestuju vyjít ven. Ať se za dveřmi děje cokoliv, já se nehnu ani o píď. Není to proto, že bych se snad bála. Je to proto, protože nechci. Ano, já nechci. To je ten problém.
Nechci znovu a znovu padat. Jenže v mém domě funguje gravitace jako všude jinde, a tak padám. Někdy ze schodů, někdy stropem. Ale to je jen proto, že se o ten dům nestarám a sem tam něco chátrá.
Mám prý dobrý mozek, říkali.. Jo? Já nevím.. Možná. Možná přemýšlím s návaznostmi. Možná rychle reaguju. Ale k čemu to?
Všichni kolem jsou šťastní. Přeju jim to, ale nedokážu se radovat s nimi. Jsem v koutě, ukřižovaná na zdi vlastním stínem. Dívám se na plátno.. promítají se tam šťastné tváře mých blízkých. Kývám hlavou. Souhlasím. Souhlasím s jejich cestou. Jsou šťastní..
Buddhismus říká, že je třeba pochopit prázdno. Akceptovat ho. Počítá se za prázdno i to, co je teď ve mě?
Ach bože.. Kéž by to dávalo smysl..
Lepší shořet než vyhasnout