Červenec 2016

A proč?

27. července 2016 v 19:59 | Mel |  Kam s tím?
Včera.. Včera to byl týden, co se to stalo. Věděla jsem, že se to stane. Propočítala jsem si to. Můj mozek analyzuje každičký krok, který chci udělat nebo jej dělám. Obvykle ho neposlouchám. Ani teď jsem to neudělala. Dobrovolně se tak vystavuju šokům a bolesti. Zbytečně. Ale proč? Protože naděje. Protože věřím, že vždycky existuje naděje a všechno má řešení.
Ale to, že bych se zase přizpůsobila, by nebylo žádným řešením. Vždycky se nechávám lámat a ohýbat jak kdo potřebuje. Proč? Aby se cítil komfortně? Aby věděl, že na nic nikdo nemusí být sám? Aby.. aby aby aby. Hlouposti. Nenechám už po sobě šlapat.
Děda říkal, že člověk, který mě nemá rád takovou, jaká jsem (tehdy to říkal v kontextu toho, že mi postupně řídnou vlasy jako mojí mamce - a nakonec budu chudák ženská téměř plešatá, a kdo by mě pak chtěl, žejo), mě vlastně nemá rád a nikdy ani mít nebude. A že já si zasloužím lásku, protože jsem dobrý člověk. Má pravdu? Jsem dobrý člověk?
Celý svůj život se snažím nechovat sobecky a přitom jsem sobec do morku kosti. Opouštím lidi, co mě mají rádi, odstrkávám ty, co by za mě dýchali.. A proč? Kam utíkám? Za lidma, co mě pak nakonec zraní. Zlomí. Zničí. A za kým se pak vracím? No jasně.. Kam asi. Vidíš? Sobec. Ble. A pak vždycky tady zpytuju svědomí a je mi na prd. Klasika. Celá já. Pak tu velkodušně a slavnostně prohlašuju, jak to změním. Legrační je, že to teď myslím naprosto vážně (a když už jsem u těch přísah, tak přísahám, že se už nikdy neupnu).
Sbourala jsem zdi. Všechny. Někde zůstaly základy, to nepopírám. Ale už tam nejsou ty železobetonový clony. Na co taky? Nepotřebuju je. Když se člověk odprostí od všech lidí, od všech ostatních, není nic, co by mu ublížilo a přeci není sám. Vtipný, že na to dokážu přijít ve chvíli, kdy už nemám co ztratit. Stojím s prázdnýma rukama a nadějí v očích.
Naděje je dvojsečná zbraň, všiml sis? Uklidňuje tě, že je tu řešení, a zároveň tak odstartuje čas útrap. Ale stejně ji miluju. Protože je to jedna z nejčistčích lidských schopností - věřit. Znamená to, že člověk je schopný pak něco i změnit. Když ovšem věří dobře.
Takže moje naděje pro tenhle časový úsek je... být jako fénix!
Chi chi chi..

Deep inside - never back down

19. července 2016 v 7:40 | Ookami |  Kam s tím?
Téma týdne, kterého se účastním poprvé. Je to malý vzkaz všem ztraceným osůbkám. Pokud s něčím nesouhlasíte, nebo vám to naopak něco dalo, jsem potěšena.
Hluboko uvnitř máme svá monstra. Pochroumané příšerky zpod postelí kdy, nám bylo pět a mi za žádnou cenu nechtěli vystrčit nohu přes okraj. Máme v sobě křivdy, selhání, výčitky. Někdy až moc nenávisti, a někdy až příliš lásky.
Naše monstra nás svazují. Dělají z nás naprogramované roboty. Učí nás reagovat v podobných situacích naprosto stejně, a tak dokola opakujeme stejné chyby a jen přiživujeme tu hrůzu, která v nás běsní. Nejde utéct, nejde se schovat, nejde strčit hlavu pod peřinu a čekat na ráno. To poslední zkouším už několik let. Nefunguje to. Nikdo nepřijde a nezachrání vás. Protože jediný rytíř, který může skolit onu bestii, jsme my sami. Ironie, co? Postavit se tomu, čemu se člověk nejvíc bojí. Naprosto beze zbraní a s nutnou pokorou. Sklonit hlavu, čekat na úder, cítit bolest.

Deštivé ráno

13. července 2016 v 11:15 | Ookami |  Kam s tím?
Probudila se do deštivého rána. Pršelo tak úpěnlivě, až se zdálo, že nikdy pršet nepřestane. Vzbudila se a oči měla slepené. V puse pachuť cigaret a plíce ji bolely. Zase moc kouřila. A to víno ji neudělalo dobře. Cítila se, jako by ji vyschnul morek v kostech.
Převalovala se v posteli, očima přejížděla stěnu, která byla ověšená starými gramodeskami, plakáty, vstupenkami, prázdnými rámečky od obrázků a tomu všemu vévodilo paroží, na němž byl zavěšen lapač snů.
"Kdyby tahle kravina aspoň fungovala" řekla a otočila se na bok. Nikdo vedle ní v posteli neležel. Jen polštář byl proležený tak, jako by zrovna někdo vstal. Představovala si, jak ji vzbudí vůně čerstvě překapávané kávy a cigaretový kouř. Jak uvidí ten hloupý modrý župan a jeho rozespalé oči s plamínky uvnitř. Přišourala by se ve svém dlouhém svetru a v bačkorách ve tvaru myší. Zahuhlala by "dobré ráno" a s typicky jejím fňuknutím by si sedla naproti. Sahla by po krabičce cigaret, zapálila by si a mezi tím, co by vyfukovala kouř, by řekla "děkuju za kafe" a on by posunkem ruky a kývnutím dal najevo, že to udělal rád.
Ale tohle ráno takové nebude. Zvedla oči k oknu. Dívala se na květiny. Uvadaly. Soucítila s nimi. "Do prdele" zaklela. Zvedla se, přehodila přes sebe svetr, vzala si bačkory a šla pro vodu.
Zalila je a povídala si s nimi. O počasí, o slunci, o trávě, o zemi, o broučcích a včelách.
"Definitivně mi přeskočilo. Mluvím tu s kytkama" sesunula se na židli a položila si hlavu do dlaní. Ubíjí ji to počasí. Ubíjí ji ten pohled ven na špinavý dvorek a oprýskané zdi. Nelíbí se jí ten muž, který každý den notoricky zametá balkonek.
Vstala ze židle, odhodlala se jít do koupelny. V předsíni zakopla o boty, v obýváku vrazila ramenem do futer a v koupelně shodila kartáčky. Podívala se na sebe do zrcadla, protočila oči. Stoicky si čistila zuby. Přemítala nad tím, co bude dělat, ale myšlenky byly jako mravenci - příliš mnoho, příliš malé a těžko uchopitelné.
Vrátila se zpátky do pokoje, ztěžka zavřela dveře (nikdy ji nejdou zavřít hned na poprvé) a zadívala se na ramínka plná košil. Smutně se usmála. Každá košile měla svůj příběh, který byl napsaný vůní. Každá byla jednou hrdě nošena. Teď jsou osiřelé. Vlastně celý tenhle pokoj je najednou prázdný a neúčelný, dokonce si ona sama připadala jako kus zaprášeného nábytku, co tu stojí už od začátku.
Popošla ke knihovně, očima přejížděla tituly knih. Připadalo jí úžasné, jaký má on cit pro literaturu, ač skrytě věděla, že spoustu z nich nečetl. Opět smutný úsměv.
Stála na červeném huňatém koberci bosky.. A pak tu byla postel. Tak strašně lákala. Nakonec padla do postele, zabořila obličej do jeho polštáře a čichala. Tu vůni. Vůni jeho vlasů, jeho kůže, jeho mýdla, jeho potu. Vybavily se jí jeho oči, vrásky kolem nic, když se usmíval. Na tu něhu.
Neměla sílu plakat. Možná se ji nechtělo dost. Prostě byla jen smutná. Doufala a čekala, že projde dveřmi pokoje a položí ji ruku na záda, pohladí ji po šíji a řekne, že to bude dobré.
Ležela, hodiny tikaly a ona zase usnula. Spánek ji obejmul a konejšil.

Bič a cukr

5. července 2016 v 17:18 | Ookami |  Kam s tím?
Zlobím se. Zlobím se na sebe, zlobím se na něj, zlobím se na ně. Ale hlavně na sebe. Můj vztek stačil přerůst z umanuté dětské zhůvěřilosti v gigantický sebemrskačský vztek. Mám chuť na sebe křičet v odrazu zrcadla. A zároveň jsem v naprosto ledovém klidu. Protože vím, že můj vztek zase nic nevyřeší.
Vzteká mě neschopnost lidí posunout se vpřed, protože se něčeho bojí. Proč se pořád bát? Co člověk může ztratit? A že to říkám zrovná já. Já, která se snažím odehnat od sebe všechno dobrý. Ubližuju si, abych chránila jiné.
Spoustu věcí jsem změnila. Mám krátké vlasy, maluju, fotím (https://www.instagram.com/_bodlinka_/), kleju o trochu míň a o trochu víc kouřím. Dobře, ty dvě poslední věci jsou vlastně pořád stejné. Jen je jinak kombinuju. Spoustu věcí neřeším. Když jim nevěnuju myšlenku, jako by neexistovaly. Nechávám se nést proudem. Nechávám se na různá místa zanést větrem. Jen roztáhnu křídla. Nepřemýšlím, jak to dopadne (teď kecám, propočítávám, svoji analytickou část neumím potlačit, ale už to aspoň neříkám nahlas), prostě jenom dýchám. Je to nebezpečný.
Pouštím ven svou bestii. Devítiocasou lišku s drápy jako má lev. Kolik ocasů, tolik tváří štěstí, smutku a zuřivosti. Tolik tváří vřelosti, lásky a ochoty. A ty drápy.. Brr.. Jsem chodící odjištěný granát.
Přesto všechno, co teď dělám a nedělám, jsem pořád stejná, jen nechávám prosakovat hodně hluboko pohřbené věci. Kupodivu to moje okolí snáší dobře.
Článek opět postrádá pointu. Ale já to ze sebe dostala a to je účel.
Všichni jsme sami sobě bestií. Záleží, jak dobře umíme střídat bič a cukr.
Takže prosím.. teď trochu cukru..
Lepší shořet než vyhasnout